Jaky je muj udel?

Kdyz jsem prijel do Indonesie poprve, hrozne se mi libilo, jak jsem stredem zajmu. Deti i dospeli na me pokrikovali pozdravy, vsichni se vyptavali odkud jsem, co delam a kolik mam deti a manzelek, jak se mi tu libi…Takova ta pozornost, co dovede turistu, prichazejiciho z reality nepritomnych vyrazu ranniho prazskeho metra, pekne chytnout u srdce. Uz kvuli tomu jsem se do Indonesie vzdycky tesil, kdo by nechtel byt alespon na chvili byt stredem pozornosti? A to je prave ono – na chvili. Pokud je te pozornosti prilis a trva dlouho, unavuje. Fakt. Asi po roce pobytu jsem prestal reagovat a lidi si zacali myslet, co jsem to za namysleneho cizince. Nechavam je pri tom, aspon mam klid.

Trochu podobne je to s moji rodinou. Kdo by se nechtel pochlubit, ze ma v rodine zapadniho cizince. Zpocatku bylo docela zabavne, jak me moje zena brala na nejruznejsi akce, kde se schazelo pribuzenstvo. Vsichni byli jiste zvedavi a bylo me tedy treba ukazat. Ale hrat exota me po case taky omrzelo a zacal jsem se podobnym akcim vyhybat. A vsichni si opet zacali myslet, ze jsem pekne arogantni. Ale dovedete si vubec predstavit, kolik takovych akci je a kolik se na nich schazi lidi? Pokud bych se podvolil, travili bychom vikendy navstevami nudnych pribuznych. Vite, ze krome jidla, vam nabidnou uz jen sladky caj a o kafe si musite rict extra? Zadne vychlazene pivo, s pomoci ktereho by se to vsechno dalo prezit.

Jsem tady prece jenom cizinec a cizincem zustanu. Jsem z jineho prostredi a hromadne organizovane akce me desi. Mistni se v nich naopak vyzivaji, individualismus se prilis nepodporuje. Nedavno jsem pustil sve zene cesky film Gympl. I kdyby rozumela uplne perfektne cesky, stejne by nepochopila. Vyrostla holt nekde jinde.

Obcas to tak na me padne, ze si pripadam jak na cizi planete a mam chut odsud zdrhnout, pak si ale vybavim tvare v rannim metru a zustavam dal. Hura tedy do dalsiho tydne. Ceka me v sobotu dalsi rodinna akce – vdava se nejmladsi svagrova.