Sumatra 2000 cast 2.

Trek Bukit Lawang - Kutacane (zápisky z deníku)

1. den
    Už od rána je zataženo a poprchává. No to nám to pěkně začíná. Jsme celí nadržení vyrazit do pralesa, ale musíme počkat na průvodce, kteří ještě dokupují poslední zásoby. Utahujeme boty, kontrolujeme batohy a trochu s despektem si prohlížíme výbavu našich průvodců. Jejich šéf má jako jediný batoh a na nohou kopačky, ostatní dva obyčejné pytle s popruhy a vietnamky. Když se podívám na naše bagančata...

   Konečně! Nahazujeme bágly na záda a vyrážíme – hurá do džungle! Optimismus a odhodlání nám tedy nechybí. Jenže co to je?! Ujdeme sotva 200 metrů, když se nám do cesty staví řeka. To je překvapeníčko. Chystáme se sundávat boty, ale naši domorodí průvodci nás zaráží. Takových brodů prý ještě budou během cesty desítky. A tak se moje nové botičky poprvé namočily. Stále prší a k tomu je vedro. Pekelná kombinace hned pro začátek. Všichni jsme brzo celí promočení. Trochu jsem podcenil aklimatizaci, takže se necítím nejlíp a děkuju za každou zastávku. Na závěr je tu o něco těžší brod, stojíme po pás ve vodě u břehu a čekáme, co vymyslí náš vůdce, kterého jsme mezitím pojmenovali Jungleman. Nejprve s obdivuhodnou jistotou v silném proudu přenese všechny naše bágly na druhý břeh, pak mizí v lese a vrací se s dlouhou liánou, kterou uvazuje po obou stranách řeky. Na nás je už jen udělat hop, lehnout si do vody a přeručkovat. Nezbývá mi nic jiného, než slepě věřit, že liána nepraskne. Vlastně se tou myšlenkou vůbec nezabývám, protože jakmile bych nad tím začal moc přemýšlet, strach by mi nedovolil vrhnout se tak lehkomyslně do divoké vody. Myslím, že ani klukům to v té chvíli nedochází. To až později: "Ty vole, kdyby todle prasklo, tak nás to vodnese zpátky až do Bukit Lawang!" 

   První noc v džungli. Usínáme v řadě vedle sebe pod igelitovým přístřeškem a posloucháme tajemné noční zvuky. Jsou tu hadi? Pavouci? Štíři? Co nám vleze do spacáků? Kdyby ty cikády tak hrozně neřvaly!

2. den
   Jsme celí, nic nás v noci nesežralo. Obléct se do studených mokrých kalhot není nic moc, slunce hustým porostem nepronikne, aby nás trochu osušilo. Průvodci nám uvařili instantní nudle, ale nějak nemám chuť k jídlu, jsem celej rozlámanej a ještě jsem se pořádně neaklimatizoval. Nu což, jdeme dál. Dneska moc nebrodíme, zato jdeme neustále nahoru a dolů strmým terénem, kameny a kořeny jsou děsne kluzké. Je tu jak ve skleníku a pot ze mě leje v litrech. Žaludek mám až v krku. Abych se udržel na nohou chytám se všeho, co je po ruce -lián, kořenů, keřů. Občas mají trny a tak mám brzo ruce samý škrábanec. Taky tu lezou po větvích děsně kousaví rezaví mravenci. Měli jsme docela štěstí - viděli jsme dva zoborožce, i když dost z dálky.

3. den
   Třetí den prý bývá kritický, tak uvidím. Začínáme brodem, to jsem se ráno ani nemusel mejt. Jdeme podél řeky, co jindy bývá potokem. Podle našich průvodců vede normálně cesta tímhle potokem, jenže teď je hladina tak o půl metru vejš, takže musíme hledat náhradní cestu. A neustále brodíme a brodíme. To bude moje noční můra! V dravém proudu mi podkluzují nohy, ještě že tu jsou naši průvodci, hlavně Jungleman, který mě vždycky na poslední chvíli zachrání před utopením. Odhodlaně, i když se staženou prdelí, vstupuju do proudu. Najednou mi ujíždí nohy a batoh mě okamžitě sráží pod vodu. Jsem schopnej vykřiknou tak akorát: "My camera!" Je to fakt zvláštní, ale já při tom topení myslel hlavně na to, aby se nenamočil můj foťák a objektivy, které byly nahoře v báglu. Nějak mi nepřišlo, že bych se mohl snad i doopravdy utopit.

   Nejvíc se těším na polední přestávky, kdy to zapíchneme na nějakém sluném ostrůvku, sušíme věci na kamenech a obíráme pijavice. To jsou naši věrní společníci, pijou nám krev celou cestu pralesem. Naše oblečení už na sobě nese viditelné stopy krve a bahna. Polední pauza taky znamená jídlo, obvykle nějaké sušenky a pomeranč, z vlastních zásob tu mám rozinky a musli. A jak to tady chodí s jídlem? Ráno průvodci rozdělají oheň, uvaří kotel čaje, někdy je nudlová polívka, jindy sušenky. I večere má svoje pravidla. Chvíli trvá, než se rozhoří oheň (vzhledem k tomu, že je všechno dřevo mokré, je vůbec s podivem, že se průvodcům vždycky podaří ten oheň zapálit). Následuje čaj a už se dává vařit kotel rýže. Jako přílohu máme smaženou zeleninu, ryby a pekelně pálivou omáčku sambal ze sušených chilli papriček. 

   Táboříme na malém poloostrůvku. Večer se spouští tropická bouřka. Voda kolem nás neustále stoupá, ještě tak půl metru a budeme se muset evakuovat. To jsem zvědavý kam. Ze tří stran řeka a za námi prudký zarostlý svah. Nemám nejmenší chuť strávit noc zavěšenej někde ve větvích. Pro jistotu nechávám všechny věci v báglu. V řece strašidelně duní valící se balvany a i naši jindy vysmátí průvodci jsou dost neklidní. Naštěstí v noci přestává pršet.

4.den
   Dneska to bude s broděním náročný, hladina ještě neopadla. Hned na úvod nás čeká přechod po kluzkým stromě. Docela zabíračka. Doslova se probíjíme každým metrem pralesa, Jungleman jde vpředu a prosekává cestu mačetou, šplháme do 60° svahu a zase se spouštíme dolů. Na závěr několik těžkých brodů a jeden přímo lahůdkový. Junglemanovi se podařilo natáhnout přes řeku ratan. Křečovitě se ho přidržuju a snažím se odolat rychlému proudu. Jsem už za polovinou, když slyším, jak ratan praská. Pak už si uvědomuju jen spoustu hnědé vody kolem a za chvíli nějaké ruce, jak mě vytahují na břeh. Ufff! Trochu otřesený, ale zase se mi podařilo přežít.

Je už dost pozdě, proto volíme náhradní řešení a zůstáváme na noc v džungli, když předtím vysekáme místo pro postavení přístřešku a stanů. Dneska se nám podařilo ujít jen něco kolem dvou kilometrů. K dovršení všeho mi pod kraťasy zalítla včela a štípla mě do prdele. Blbě se mi sedí. V noci opět prší, nechávám věci venku, stejně nás hned ráno čeká brod.

5. den
   Od rána svítí sluníčko. Průvodci nám oznamují, že se cesta o den protáhne. Až na pár náročných brodů je trasa o něco snažší. Jak postupujeme výš, vody o něco ubývá, a tak řeka pomalu přestává být noční můrou. Už jsem se aklimatizoval, což se projevuje mojí nezřízenou chutí k jídlu. Navzdory tomu, jak vypadáme - odřeniny, škrábance, opruzeniny, plísně na nohou, ve špinavých a mokrých hadrech - je nálada skvělá. Neustále vtipkujeme na svůj vlastní účet, většinou se jedná o černý humor. V očích našich průvodců jsme zřejmě šílenci, vždyť jen blázen se může vydat do tohohle vlhkého zeleného pekla, cedit krev a ještě za to platit. I když, na druhou stranu, kdyby takhle vypadalo peklo, bylo by tam docela příjemně. Díky náročnému terénu se musíme maximálně soustředit na chůzi a nemáme čas a energii rozhlížet se kolem a kochat se přírodou, což je jediná věc, která mi trochu vadí. Protože máme skluz a nemáme čas dělat dlouhé zastávky, tak moc toho zase nevidíme. A že je na co koukat. Jen těch nádherných obrovských motýlů co tu lítá, broučci, pavouci, housenky a já nevím co ještě. Pravej ráj pro našeho broučkaře Jirku, který jediný má sílu pobíhat kolem se síťkou a něco lovit. To teda před ním smekám! 

S postupujícím odpolednem se vždycky těším (a nejen já), až zastavíme a utáboříme se. Je to něco jako rituál. To ze sebe ze všeho nejdřív shodím mokré věci a sundám pijavice a pak si vychutnám hřebíčkovou cigaretu a k ní panáka slivovice. Dnes se cítím tak povzneseně, že se rozhoduji i pro hygienu. Bohužel kluzké mýdlo mi, potvůrka, upadlo přímo do proudu. Prý byl na mě docela směšný pohled, jak poskakuju s holým zadkem zkrvaveným od pijavice podél břehu a snažím se ho chytit. Uplavalo. 

6. den
   Opět nás ráno vítá sluníčko, ale věci stejně nestačily uschnout. Už mi to ani nepřijde. Začínám pociťovat nepříjemné odřeniny v rozkroku, není zrovna příjemné s tím chodit. Dochází nám jídlo a chtělo by to využít přírodních zdrojů, proto děláme dlouhou polední pauzu při které Jungleman loví ryby. My se válíme na kamenech u řeky a sušíme pod tropickým sluncem sebe a věci. Nejvíc trpí naše foťáky, takže je při každé příležitosti rozděláváme a snažíme se je vysušit. Je naprosto běžné, že se nám objektivy mlží zevnitř, zkratují se baterky. Přece jen 100% vlhkost dělá své. 

   Odpoledne se neuvěřitelně táhne, sluníčko dneska praží jak o život a vysává z nás poslední zbytky sil. Ke konci dne už sotva pletu nohama. Přelézáme padlé stromy a vývraty, zamotáváme se do trnitých keřů a padáme na kluzkých kořenech. Mirek nás začíná přesvědčovat, že vidí mlhu. Jelikož my ostatní nevidíme ani cáreček, je to pro nás znamení, abychom zastavili, dopřáli si chvíli oraz a napili se. Vodu bereme pokud možno z čistších postranních potoků, ale když není zbytí, přijde vhod i kalná voda z řeky, odkud se nabírá i ta na vaření. Jinak používáme tablety Pharm-X Aqua na desinfekci. Pokud můžu hovořit za sebe, nemám žádné střevní problémy, ať jím nebo piju co chci.

Sláva, potkali jsme lidi! Na půl metru úzké rozbahněné římse se míjíme se dvěma pašeráky marihuany. Škoda, že není víc času a prostoru s nimi pokecat, třeby by něco ke kouření prodali.

Táboříme nedaleko 60 m vysokého vodopádu - to je hukot. Dojídáme poslední zbytky zásob, jen necháváme pár nudlových polévek na ráno. Jsme asi ve 1200 metrech a v noci je to znát, spacáček přijde k duhu.

7. den
   Tak tedy naposledy si oblékám mokré slipy, ponožky, boty, kalhoty a košili, nesoucí stopy bahna a vlastní krve. Dnes snad dojdeme do civilizace. Zpočátku nás čeká stoupání, říkají průvodci, ale skutečnost předčí všechna očekávání. Cesta je neuvěřitelně strmá, klouže to a co chvíli musím na všechny čtyři. Zdá se to nekonečné, vrcholový hřeben v nedohlednu. Konečně jsme v nejvyšším bodě naší cesty v 1780 metrech. Kolem se povaluje mlha a mrholí - pravý mlžný horský prales. Taky nám je v mokrých věcech citelně chladno, takže se ani moc nezdržujeme a začínáme sestup. Mrholení se mění v hustý liják. Jdeme docela rychle, už cítíme blízkost civilizace a zapomínáme na opatrnost. Několikrát sebou nebezpečně praštím na kluzkých kořenech. Ty jsou nejhorší - ukryté pod listím, jak na ně stoupneš, už jedeš a sedíš na prdeli. Něco si tady zlomit, teď, poslední den, to by byl teda opravdu pech. Musím se víc koncentrovat.

   Ocitáme se na palmové plantáži v horách a jsme pozváni do chatrče, kde manželé středního věku vaří na obrovské hliněné peci v plechovém kotli hnědý palmový cukr, chutnající přesně jako karamel. Popíjíme nabídnutou kávu a sušíme se na peci. Zbývá posledních 800 výškových metrů do údolí, ale ty stojí za to. Za stálého deště se belháme strmou stezkou, plnou světlého kluzkého bahna. Každou chvíli se někdo z nás válí na zemi v blátě. Konečně jsme ve vesnici a je to za námi. Připadáme si tady jak zjevení z jiného světa, protože se na nás seběhly podívat snad všechny děti z vesnice - něco takového asi dlouho neviděly. Špinaví a unavení si vychutnáváme studenou colu v nedaleké hospůdce. Jo, jo, ta civilizace má taky něco do sebe!

Národní park Gunung Leuser - Kutacane
   Ubytování v Kutacane je opravdu lahůdka! Zablešený pokoj, na dvoře nejšpinavější záchody a umývárny, co jsem tu viděl a divný lidi. Mladý kluci co se na vás usmívaj a kroutěj zadkama a zmalovaný holky v džínách a těsnejch tričkách. Tak takhle vypadá bordel a lá Sumatra? To toho bych nešel, na to se mám moc rád. Po tom, co se mi podařilo přežít pochod džunglí, nechci chytit nějakou nepříjemnou chorobu v leže. Zlanařil nás chlapík, co si říká Alex, že má prý bungalovy na samotě u pralesa. Hlavně, že tam bude klid, potřebujeme si vyléčit rány a sebrat se na další cestu. Bungalov je prkenná chajda na kůlech s poměrně čistou matrací uvnitř, sprchou nám je potok a toalety jsou open air pod palmou. Jsme tu opravdu na konci světa. Na verandě domku, kdy bydlí Alex se svojí mladší druhou manželkou a synkem je teráska pro hosty. Jsme tu jediní a manželka nám vyvařuje - nikdy nezapomenu na její fantastické banánové palačinky. Trochu mi tady vadí akorát jejich slepice, které občas vyskočí na stůl, nebo sedí na trámu pod střechou a serou dolů. 

   Večerní pohoda: prší, sedíme na verandě, cpeme se burákama, ochutnáváme palmové víno tuak (fuj, nic moc), báňáme hřebíčkové cigarety a trávu od Alexe a kecáme o životě. Mirek je skvělej vypravěč a jeho životní historky jsou naprosto neuvěřitelný.

   Tady v údolí řeky Alas sevřeném horami je téměř pořád zataženo a často prší, mraky nemůžou přelézt přes okolní kopce. Podnebí jako stvořené pro pro pěstování rýže. Malebná zelená políčka se střídají s palmovými háji, na kterých kromě několika druhů kokosů zraje již výše zmiňované palmové víno.  
 

Predchozi cast:

Sumatra 2000 cast 1.

Pokracovani:

Sumatra 2000 cast 3.

Sumatra 2000 cast 4.