Sumatra 2000 cast 3.

 Z Kutacane na západní pobřeží
   Všechno krásné jednou končí a i my už potřebujeme změnu a taky čas nás trochu tlačí. Naším dalším cílem je souostroví Banyak u západních břehů Sumatry. Alex nám je líčí jako pravý ráj na Zemi, má tam dokonce bratrance, který má loď, bungalovy, umí anglicky a postará se o nás. Jenže je potřeba se tam nějak dostat, že. Z Kutacane trvá cesta dva dny, první 110 kilometrový úsek zabere skoro celý den a končí v Sidikalangu. Tady marně sháníme ubytování, nikdo neumí anglicky a v losmenech se s námi ani nebaví, rovnou naznačují, že je plno. Až když v tom posledním projevujeme odhodlání postavit jim na zahradě stan, najde se najednou plno volných pokojů. Vlastně je celý hotel úplně prázdný. Trochu divný a mimo moje chápání.

Máme s Mirkem docela problém - dochází nám rupie a potřebujeme vyměnit další dolary. Ovšem, jak se zdá, nebude to tak jednoduché. Obrazíme několik bank ve městě, ovšem dolary nemění a odkazují nás do Berastagi nebo případně až do Medanu. Je to vůbec možný??? Prostě o dolar tady nemá nikdo zájem, nevyměňují a basta! Je to dost zoufalá situace, protože spoléhat na to, že vyměníme někde na pobřeží, je bláznovství. Naštěstí dobrá duše se ve chvíli poslední vždycky najde. Jákási sympatická slečna (její adresu jsem bohužel ztratil a nemůžu jí ani poslat pohled a poděkovat) si jde vybrat svoje úspory a rovnou v bance před nosem úředníků je s námi směňuje. Jsme tedy alespoň na chvíli zachráněni a můžeme pokračovat v cestě. 

Ještě než dorazíme k pobřeží je tu jedna přestupní zastávka v městečku Sebulusalam. Špinavější nádraží jsem fakt neviděl. Údaje o tom, kdy nám jede další spoj se různí a čekání se neuvěřitelně protahuje. Ještě že se tu dá alespoň najíst u Číňanů. Majitelka hospůdky mě a Mirkovi nabízí dvě Korejky, prý jsou na prodej a můžeme si je odvézt domů. Někdy příště. Nalepily se na mě tři holčičky ve věku 7 - 10 let, patřící k dětem bez domova žijícím na nádraží. Dělám, že jejich více než výmluvné sexuální posunky nechápu a tvářím se kamenně. Po hodině a půl už je to docela únavné. 

Dočkali jsme se autobusu, vlastně mikrobusu, který je jako vždy nacpaný až po střechu, kam se taky společně se zavazadly umísťuje Mirek. Uvazuje se k báglům, protože nahoře se není čeho držet a prožívá svoji šílenou jízdu. Společně s ním cestuje na střeše i koza v proutěném koši, které se cesta pravděpodobně líbí o něco méně a strachy močí na Mirka i naše bágly. 

Za kouzelného západu slunce jsme dosáhli města Singkil na západním pobřeží a ubytovali se přímo u přístavu. Loď na ostrovy jezdí třikrát týdně a jede zítra ráno, tedy máme štěstí.

Pulau Banyak
   V překladu to znamená mnoho ostrovů. Místní tvrdí, že jich je 99, což nemůžu potvrdit, protože jsem je nepočítal. Kocábka patřící majiteli losmenu je beznadějně přeplněná, jako všechny dopravní prostředky tady. Čeká nás čtyřhodinová plavba. Tropické slunce je zrádné zvlášť na moři, tak radši zalézám pod stříšku mezi ženské, kluci hrdinně sedí na střeše. Na ostrově Balei, kde trajekt končí, se marně snažíme sehnat odvoz na hlavní ostrov .... Všichni chtějí zatraceně moc peněz, s tím jsme nepočítali. Hledáme Alexova bratrance, ze kterého se vyklubal obyčejný rybář, který v životě neměl ani jeden bungalov, anglicky umí akorát "money" a do člunu mu neuvěřitelně teče, takže musíme celou dvouhodinovou plavbu na ostrov... vylévat vodu. Přistáváme už za tmy. Díky mému slovníčku se dorozumíváme s domorodci a dozvídáme se, že tu není ani hotel ani tábořiště. Asi vypadáme dost zklamaně, protože nás vedou do malého domečku vedle mešity. Tam už stařík pilně zametá odpadky včetně chcíplého potkana. I rohož na betonovou podlahu a petrolejku nám půjčují. Omladina si nás přišla prohlídnout, takovéhle exoty tady asi dlouho neměli. Skutečnost vypadá asi tak, že my sedíme na rohoži, vaříme polívku, kecáme a omladina nás v půlkruhu pozoruje. Docela bychom šli spát, říkáme jim dobrou noc, ale nic, ani se nehnou. Až když se začínáme obnažovat ke spánku, rozprchnou se a holky si zakrývají oči. Vida, co na ně platí.

   V celé vesnici, která je na mapě zakreslená jako hlavní město souostroví Aloban, je jediná hospoda, kde pro nás těhotná manželka majitele-rokera vaří rýži a smaží ryby. Ještě že jsme si na pevnině nakoupili ovoce, protože tady se dá sehnat akorát voda a sušenky. Jdeme hledat pláž, ale místo toho bloudíme a zapadáme po kolena do hnusného mazlavého bahna. Potupně se vracíme do vesnice a domlouváme si za těžké peníze člun na jeden malý ostrůvek. Původní dohoda zní, že pro nás pozdě odpoledně přijedou. Jakmile jsme na místě, dohoda náhle neplatí. Buď pro nás za stejné peníze přijedou už ve tři, nebo si připlatíme. A ještě po nás chtějí jídlo, kurvy vychcaný. Nakonec se domluvíme, že nás vyzvednou o půl čtvrté a tajně doufáme, že díky tradiční indonéské přesnosti budou mít aspoň hodinu zpoždění. Je tu opravdu nádherně. Oceán má teplotu kolem 30 stupňů, je tu mělko a všude kolem korálové útesy. Střídáme se ve šnorchování a pozorujeme pestrobarevné korálové rybičky nebo lenošíme ve stínu palem na sněhobílé pláži. Idylka. Na ostrově, který se dá obejít za 15 minut, žije jedna rodina, jinak jsme tu jen my. Před odjezdem, který je jak jsme předpokládali o hodinu opožděn, jsme obdarováni několika kokosy.

   V noci se spouští hustý liják a děravou střechou na mě teče. Špatně se mi spí, protože jsem si spálil nohy a taky ten flek od chcíplého potkana mi smrdí přímo pod nos.

   Zpáteční cesta na ostrov Balei je trochu dramatická. Nejprve si připadáme jako děsní otravové, když po hodině a půl čekání chceme na našem lodníkovi, aby už konečně vyjel. Pofukuje větřík, což má za následek větší vlny. Na otevřeném moři to s námi pěkně houpe, že se musíme držet, abychom nevypadli. Na Balei je konečně normální bydlení v losmenu, ale jsme tu jediní hosté. Celý ostrov je prosycený vůní hřebíčku, který domorodci suší na pytlích přímo na silnici. 

   Zpáteční cesta na pevninu se trochu dramatizuje, protože nám asi ve třetině cesty zhasíná motor. Nikomu, ani Mirkovi, se ho už nepodaří zprovoznit a nám nezbývá, než čekat na záchranu. V praxi to vypadá tak, že kormidelník poskakuje po střeše s kalhotami uvázanými na bidle kdykoli je na dohled nějaká loď a snaží je ji přivolat. Po chvíli je jeho úsilí korunováno úspěchem a loď, která se knám dostala, nám půjčila aspoň pořádnou kotvu, aby nás proud neunášel kamsi do oceánu. A tak poleháváme, pospáváme, slunce praží do naší kocábky a vlny si s ní pohazují. Občas někdo zvrací přes palubu. Po čtyřech hodinách čekání pro nás přijíždí další kocábka, která nás táhne do přístavu. Ještě trochu vzrušení, když musíme vyvažovat na přídi při překonání příboje a jsme v ústí Alasu. V losmenu pro nás nemají pokoj, ale otravujeme tak dlouho, až se nám podaří vetřít se tam a zadarmo přespat na podlaze v hale. 
 

Predchozi casti:

Sumatra 2000 cast 1.

Sumatra 2000 cast 2.

Pokracovani:

Sumatra 2000 cast 4.