Sumatra 2000 cast 1.

První hodiny a dny.
Konečně je úterý ráno, 21. března, první jarní den a my se loučíme s Prahou a zimou. Celkem trávíme na trase Praha - Amsterdam - Singapur - Jakarta - Medan 22 hodin. Cesta nám uběhá příjemně, hlavně díky tomu, že jsme se na Sumatru doslova prožíráme. Fakt, ke konci jsem tak přecpanej, že už jsem opravdu nemůžu. Navíc jumbo je poloprázdný, takže pohoda a v noci se dá spát. A to ráno - budím se akorát když přelétáme nad Andamanskými ostrovy. To je paráda, sem se určitě musím taky podívat. Mirkův bágl se zasekl někde v Amsterdamu, ale M irek to bere docela s klidem, jen lituje, že v báglu zůstala jeho domácí slivovice. 

Tak tedy Medan, prý třetí největší indonéské město. Podle toho to tady taky vypadá. Ono nestačí horko a dusno jak ve skleníku, ještě k tomu musíme dýchat hustý smog. Není tu ani nic moc k vidění, takže pryč odsud. Večer ještě přichází prudký tropický liják, to aby nám Sumatra předvedla, jak to tady chodí. Smůla, že jdeme s Mirkem zrovna z hospůdky (dávali jsme si čaj). Zbylí dva členové naší výpravy, kteří přejeli z Malajsie, už nás netrpělivě očekávají v Zakii, jsme tedy kompletní a hurá do džungle! Vlastně ještě ne, musíme den počkat, až dorazí Mirkův bludný batoh. A abychom ten den zbůhdarma neproflákali, vymýšlíme si výlet na krokodýlí farmu. 

Řeknu vám, vyznat se v systému místní dopravy dá nováčkovi setsakra práci. Naštěstí už mám svoje cestovatelské začátky za sebou, což mi šetří trochu nervy. Asi jako všude v Indonésii tady jezdí mikrobusy, tzv. bemo, na stejných trasách z jednoho autobusvého nádraží na druhé a zastavují na mávnutí. Jsou sice očíslované, ale zjistit ten správný je tvrdý oříšek, když ani nevíme, jak se přesně jmenuje místo, kam chceme jet. Každý z místních nám radí něco jiného, jak už to tak v Asii bývá, a tak nakonec volíme to číslo, které se v doporučeních vyskytuje nejčastěji. Je to trochu jako loterie, ale kupodivu dorážíme tam, kam jsme chtěli. Z krokodýlí farmy stojí za zmínku snad jen krmení těch největších kousků. To přiveze zřízenec kolečko plné mrtvých slepic v mírném stupni rozkladu, čapne je za křídlo a hop!, krokodýlům rovnou do tlamy. Dobrou chuť.

Bukit Lawang.
   Bukit Lawang je vesnice na okraji národního parku Gunung Leuser, kde je umístěno rehabilitační středisko pro orangutany, které má zajistit jejich návrat zpět do divočiny. Za poplatek je možno shlédnout krmení, tím pádem se sem stahují všichni turisti a turistický bysnys tady jen kvete. Viděl jsem před odjezdem nějaký dokument v televizi o Bukit Lawang a rehabilitačním středisku, podle kterého jsem si udělal představu, jak to tady vypadá. Ovšem musím podotknout, že ten dokument byl asi tak deset let starý a moje představy se od skutečnosti diametrálně lišily. Dneska je z poklidné vesnice rušné turistické místo, i když na druhé straně tu není problém sehnat ubytování všech kategorií za velmi rozumnou cenu. My například bydlíme ve čtyřlůžáku s WC a sprchou za 10 tisíc Rp. Jakmile se neopatrně zmňujeme, že hodláme podniknou trek džunglí, už máme na krku jednoho naháněče. Dost tvrdě a dlouho smlouváme, takže nakonec nás šestidenní trek vychází každého na 70 USD, což je podle mých informací rozumná cena. Máme s sebou tři průvodce, kteří nesou jídlo. Abychom ušetřili čas, rozhodujeme se pro přechod horského hřebene z Bukit Lawang do Kutacane v údolí řeky Alas. To znamená na těžko, pěkně s plnýma báglama na hřbetě. Na štěstí nevíme, co nás čeká, protože jinak bychom si to pořádně rozmysleli. 
 

Pokracovani:

Sumatra 2000 cast 2.

Sumatra 2000 cast 3.

Sumatra 2000 cast 4.